Původ a význam severských příjmení

Země severní Evropy mají pro spoustu lidí tajemný, někdy dokonce až exotický nádech. Přitom, když se to tak vezme, tak jsou vlastně téměř za rohem. A jen málokdo o těchto zemích ví víc, než jen to, že je tam zima. Což taky moc není pravda. Jak je to ale s příjmeními v těchto zemích? Pojďme se na to podívat.

Původní severská příjmení, která rodiče dávali svým dětem podle křestního jména otce či matky, se dodnes zachovala na Islandu a u některých rodin na Faerských ostrovech. To znamená, že v rodině není stálé příjmení, které by se dědilo a předávalo z generace na generaci. Aby vzniklo nové příjmení, tak se ke křestnímu jménu jednoho z rodičů, obvykle to bývá otec, připojí přípona.Taková příjmení se nazývají patronymická (podle otce) nebo matronymická (podle matky).

V Dánsku byl nový zákon, který tento způsob příjemní zakazuje, přijat v roce 1828. Ve Švédsku to bylo v roce 1901 a v Norsku v roce 1922.

Uveďme si nějaký příklad. Máme tu fiktivní švédskou rodinu. Pan Gunnar Eriksson a paní Elsa Magnusdotterová mají syna Arneho a dceru Astrid. Podle patronymické přípony by příjmení dětí byla Arne Gunnarsson (syn Gunnara) a Astrid Gunnarsdotterová (dcera Gunnara).

Jak již bylo řečeno, od roku 1901 toto ve Švédsku neplatí a užívá se jedno příjmení, které se předává z generace na generaci tak, jsme tomu zvyklí například v naší republice. Kdybychom se tedy vrátili k našemu příkladu, tak Arne a Astrid by měli příjmení po otci, to znamená Eriksson.

Zákon se ovšem opět trochu změnil, a kdo chce, tak opět může používat patronymická (či matronymická) příjmení.

Abychom vytvořili patronymické nebo matronymické jméno, tak se nejčastěji přípona dává za genitivní tvar křestního jména (což je druhý pád), někdy (často se s tím setkáme v dánštině) se přípona připojuje za nominativní tvar jména (tedy za první pád).

Pojďme se teď podívat, jak to funguje (fungovalo) v jednotlivých zemích severní Evropy.

Dánsko

-sen (= syn) nebo -datter (= dcera)
Tedy například Gustav Olesen (či také Olsen) je syn Oleho. Julie Oledatterová je dcera Oleho.

Faerské ostrovy

-son (= syn) nebo -dóttir (= dcera)
Opět uveďme nějaký příklad. Jónas Sigurdarson je syn Sigurda. Kdyby se Jónasova matka jmenovala třeba Sigrun a použilo se matronymické příjmení, jmenoval by se Sigrunarson (tedy Sigrunin syn).

Finsko

-poika (= syn) nebo -tytär (= dcera)
Tak například Eetu Jukanpoika by byl vlastně Eetu, syn Jukky. Ella Jukantytärová by byla podle patronymického příjmení dcera Jukky.

Island

-son (= syn) nebo -dóttir (= dcera)
Pojďme si opět říct nějaký příklad. Arnason = syn Arniho; Arnadóttir = dcera Arniho.

Norsko

-sen / -son / -søn (= syn) nebo -datter / -dotter (= dcera)
Pokud by měl například Anders syna, jeho příjmení by bylo Andersen nebo také Andersson. Dcera by se jmenovala Andersdatterová nebo Andersdotterová.

Švédsko

-son (= syn) nebo -dotter (= dcera)
Švédsko jsme tu již jako příklad měli u rodiny pana Gunnara Erikssona. Tedy jeho syn by nesl příjmení Gunnarsson a dcera by se jmenovala Gunnarsdotterová. Z toho tedy možná některým čtenářům již vyplynulo, že křestní jméno otce pana Gunnara by bylo Erik.

Spousta lidí ve Švédsku, Norsku a Dánsku se ale rozhodla neudržovat tato patronymická (či někdy i matronymická) příjmení a raději si vybrali příjmení podle místa, z něhož pocházeli nebo kde bydleli. V Norsku a Dánsku se jako příjmení používaly názvy "reálných" míst. Tedy muž Eirik, který byl z místa zvaného Kjærstad, se jmenoval prostě Eirik Kjærstad. Ve Švédsku byl systém trochu jiný. Lidé si místo toho vymýšleli okrasná jména a pouze jeho část se zakládala na tom kterém určitém místě. Erik z Ekby se tedy rozhodně nejmenoval Erik Ekby. Místo toho se spíše mohl jmenovat Eklund, Ekman nebo Ekdahl.

Ve Finsku se za názvy míst či i jmen přidávaly přípony -la / -lä nebo -nen a vzniklo příjmení.

Ve Švédsku se používala speciální jména pro vojáky. Někteří si po odchodu od armády své jméno změnili, jiní si své jméno ponechali a odtud vznikla další příjmení. Jména, či přezdívky, se vojákům většinou dávali podle nějaké jejich typické vlastnosti nebo podle vzhledu. Vzniklo tak například příjmení Rask (= rychlý) nebo Stål (= ocel).

Kromě patronymických příjmení je druhým nejčastějším typem ve Švédsku spojení více (obvykle dvou) slov. Nejčastěji to jsou slova, která mají co do činění se zemí či přírodou.

Mezi nejčastější švédská příjmení patří například:

  • Lindström (lind = lípa; ström = proud ve smyslu tok vody)
  • Bergström (berg = hora; ström = proud)
  • Forsberg (fors = peřeje nebo také vodopád; berg = hora)
  • Bergman (berg = hora; man = muž)
  • Bergqvist (berg = hora; qvist = větvička).

Něco podobného existuje i ve finštině. Například:

  • Koivuranta (koivu = bříza; ranta = břeh nebo pláž)
  • Harmaajärvi (harmaa = šedý; järvi = jezero).

Jak již ale bylo řečeno i výše, ve Finsku se spíše setkáte s příjmením, kdy je za podstatné jméno připojená koncovka -la / -lä nebo -nen.

Uveďme si několik častých finských příjmení:

  • Hakanen (haka = lesík)
  • Järvinen (järvi = jezero)
  • Mäkinen (mäki = kopec)
  • Nieminen (niemi = mys)
  • Virtanen (virta = proud, tok)
  • Lahtinen (lahti = záliv)
  • Saarinen (saari = ostrov).

Jak je tedy vidět, příjmení se vyvíjela zejména od jmen rodičů, poté míst a jelikož lidé ze severu jsou hrdí na své přírodní bohatství, tak spousta jmen je odvozena od názvů pro všechny možné přírodní úkazy, názvy stromů, květin, ale třeba i zvířat.