Historie Dánska

První osídlení Dánska

Po skončení doby ledové existovala v oblasti dnešního Dánska tundra, kterou postupně osídlil i člověk. Klima se pomalu oteplovalo, ale trvalo další 4 tisíce let, než kolem roku 8000 před naším letopočtem dosáhla vyšších teplot a došlo k trvalému zalesnění. Během dalšího tisíce let došlo k populační explozi, zejména díky rozmnožení lovné zvěře a výraznému oteplení. Populace Dánska se v této době odhaduje na pouhých 3-8 tisíc lidí! Vlivem oteplování však také stoupala hladina moře a původní kontinent se stal z velké části soustavou ostrovů. Populace nomádických lovců a sběračů se proto přeorientovala na plody moře.

Okolo 3000 let před naším letopočtem přišly první snahy o zemědělství. Toto období se také nazývá severskou dobou bronzovou a pochází z ní například mohyly, dolmeny a řada zajímavých artefaktů, které dokládají již poměrně vyspělou kulturu. V období mezi 400 a 100 lety před naším letopočtem došlo k ochlazení klimatu a migraci řady obyvatel na jih. Došlo také k první výrobě železa. Rozpínání Římského impéria se zastavilo poměrně nedaleko současného Dánska a podle archeologických dokladů docházelo k čilému obchodu a dánská aristokracie zřejmě sloužila Římu. Z tohoto období pochází také řada dobře zachovaných mrtvol nalezených v rašeliništích.

Období Vikingů

V 9. století začíná éra Vikingů, ve které Dánové sehráli významnou roli. V 10. století Dánové pustošili dnešní Francii a nakonec se část usadila v Normandii pod podmínkou, že budou chránit oblast před dalšími nájezdy. Potomci těchto osadníků dobyli v roce 1066 Anglii. Jejich dánští bratranci je však předběhli a důkladně Anglii vyplenili v rámci odvety za masakr, kvůli vzdálenosti však byly další udržované vztahy poměrně slabé a brzo zanikly.

Vikingové se shromažďovali každý rok a jejich flotily pustošily zejména Britské ostrovy, Irsko, Francii, Španělsko a Itálii. Výpady Vikingů směřovaly i směrem do dnešního Ruska a jejich obchodní cesty dosáhly až na Ukrajinu či do Řecka. Byli také výbornými mořeplavci a prokazatelně dosáhli Faerských ostrovů, Islandu a Grónska. Odtamtud zřejmě vedly jejich cesty až do dnešního Newfoundlandu.

Křesťanství

Nástup křesťanství se částečně kryje s obdobím Vikingů, nicméně Vikingové nebyli jeden národ a na území současného Dánska bylo několik drobných království. Král Harald (960-980 n. l.) byl prvním křesťanským králem, když údajně přestoupil na víru poté, co německý misionář přestál ve zdraví zkoušku ohněm. Haraldovi se křesťanství náramně hodilo, protože umožnilo odstranění „pohanské“ opozice a zároveň získal pomoc Svaté říše římské. Nicméně do jednotné církve bylo ještě daleko. Dánsko nejprve podléhalo německému arcibiskupovi a ve 12. století se na čas samo stalo vedoucí církevní autoritou pro celou Skandinávii. V polovině 12. století došlo k významné občanské válce a kontrolu získal král Valdemar I. Veliký. Ve 13. století Dánsko nejprve získalo a poté ztratilo řadu území, důležitější je však vznik první konstituční monarchie za Valdemara II., a také jeho zákoník, který platil až do 17. století. Na konci 14. století došlo ke vzniku Kalmarské unie pod vedením Margarety I., která se stala královnou celé Skandinávie až do roku 1412. Kalmarská unie zanikla roku 1439, další pokusy o její obnovu měly vždy pouze krátké trvání. Po roce 1512 zůstává pouze úzké spojení s Norskem, které přetrvalo až do roku 1814.

Náboženské reformy

Začátkem 16. století dorazily do Dánska luteránské reformy. Jejich hlavním hlasatelem byl kněz Tausen, který byl nejdřív uvězněn, ale byl opět propuštěn a kvůli ochraně před katolíky ho přijal za osobního kněze král Frederick. Lidé se ochotně přikláněli k luteránství, které nabízelo Bibli v jejich rodném jazyce a veřejné motlitby. Chvíli fungovali luteráni a katolíci souběžně, ale nakonec došlo až na vyhnání řádu Františkánů a systematickou dekatolizaci kostelů. Po smrti Fredericka roku 1533 došlo na spory ohledně uznání nového luteránského panovníka ze strany katolické církve, která měla vlastního kandidáta. Spor skončil tříletou občanskou válkou Grevens Fejde. Zvítězil syn Fredericka korunovaný jako Christian III. a 30. října 1536 oficiálně prohlásil Dánsko za luteránské království.

Ztráta východního Dánska

V 16. století existovalo silné Dánsko-Norské království, které kontrolovalo také jih Švédska a tím i obchodní cestu do Skandinávie. Dánové neváhali uvalit na provoz vysoké daně, přesto neměli problém ve spolupráci například s Holandskem. Po třicetileté válce se ale Dánové rozhodli ještě zvýšit poplatky a Švédové proto bez varování zahájili invazi. Roku 1644 v bitvě u Femernu rozdrtila švédská a holandská flotila dánské loďstvo. V 60. letech se chtěli Dánové pomstít, ale nakonec sami málem podlehli. Do války se vložila i Habsburská monarchie a Holandsko na straně Dánska. Válka skončila Kodaňskou úmluvou, která fakticky stanovila hranice států v dnešní podobě. Švédové získali svou stranu průlivu, protože evropské mocnosti nechtěly průliv kontrolovaný výhradně Dánskem.

Od absolutizmu k osvícenství

Koncem 17. století se Dánsko stalo opět absolutistickou monarchií. Šlechta se vzdala části práv výměnou za větší možnosti využívání poddaných a půdy. 90 % pozemků vlastnila šlechta, která postupně zakázala migraci obyvatel a zavedla roboty. S postupem času a s částečným uvolněním poměrů došlo k rozmachu zemědělství a Dánsko začalo v 18. století prosperovat. Na přelomu 18. a 19. století došlo postupně k osvícenským reformám, část půdy připadla opět farmářům a zavedlo se dostupné vzdělávání.

Dánské kolonie

Dánsko, díky své unii s Norskem, kontrolovalo Grónsko a Island. Obsadilo také několik menších ostrovů v Karibiku a několik menších držav v západní Africe, zejména kvůli obchodu s otroky. Nejzajímavější však byla država Trankebar v jižní Indii. Operovala zde Dánská východoindická společnost, která dovážela zboží do Evropy levněji než Britové a následně většinu své produkce pašovala do Anglie. Trankebar byl roku 1845 prodán Anglii.

Napoleonské války

Dánsko se snažilo evropskému konfliktu vyhnout, již roku 1801 však bylo napadeno Brity. To se zopakovalo roku 1807 a Dánové se začali války aktivně účastnit na straně Francie, nicméně roku 1814 kvůli válečným výdajům zbankrotovali. Z mírové dohody v Kielu 1814 vyplynulo zrušení Dánsko-Norské unie, na oplátku uhradilo Prusko značné sumy Dánsku a zaplatilo dluhy vůči Švédsku.

Nacionalizmus a liberalizmus

Roku 1849 se Dánsko opět stalo konstituční monarchií, král Frederick VII. raději dobrovolně ustoupil požadavkům a zabránil tak krveprolití, které nastalo v řadě dalších evropských zemí. Byl ustanoven dvoukomorový parlament. Folketing zastupoval řadové občany a Landsting šlechtu, vzniklo také nezávislé soudnictví. Roku 1845 také došlo ke zrušení otroctví v karibských koloniích. Dánové začali být značně nacionalističtí, což vyústilo v potíže s oblastí Schleswig-Holstein. Konflikt vyhrálo Prusko s Rakouskem a Dánové přišli o své nejvýnosnější území, což si vynutilo modernizaci zemědělství a nástup industrializace ve zbylých a méně rozvinutých oblastech. Na dalším vývoji se podepsala socialistická a komunistická hnutí, která vynutila řadu ústupků a nově také vládu nejmenoval král, ale parlamentní většina.

Dánsko, Norsko a Švédsko utvořily roku 1873 monetární unii, založenou na zlatém standardu. Unie fungovala až do roku 1914, souběžně však kolovaly i vlastní národní měny.

20. století do roku 1939

Na počátku 20. století pokračovala řada sociálních reforem, roku 1915 bylo ženám uděleno volební právo.

Roku 1915 odprodalo Dánsko své karibské kolonie USA a roku 1918 se osamostatnil Island, i když hlavou státu formálně zůstal dánský král.

Během I. světové války zůstalo Dánsko neutrální, kvůli ponorkové válce však muselo omezit zámořský export a nedobrovolně tak prodávalo velkou část produkce sousednímu Německu. Prohra Německa a Versailleský mír znamenaly navrácení severního Schleswigu Dánsku. Část vlády sice požadovala větší území, nakonec však bylo připojeno pouze území s většinou dánského obyvatelstva. Od roku 1924 (až do roku 2001) převzali vládu v parlamentu socialisté. Díky správným ekonomickým a sociálním krokům zahájili blahobyt Dánska a dostali zemi z krize 30. let.

Okupace Dánska

Přestože Dánsko podepsalo neutrální pakt s Německem, došlo 9. dubna 1940 k jeho okupaci. Britové vzápětí obsadili Faerské ostrovy a zahájili invazi na Islandu, aby předešli jejich obsazení Německem. Až do roku 1943 byla okupace velmi mírná a Dánsko mělo vlastní parlament i policii. Po utužení režimu vláda rezignovala a začal fungovat ozbrojený odboj. Většinu dánských židů se podařilo zachránit jejich propašováním do Švédska. Kodaň byla osvobozena Brity 5. května 1945. Roku 1944 také došlo k roztržení unie s Islandem, který se stal samostatnou republikou.

Poválečné Dánsko

Roku 1953 došlo k podpisu nové konstituční smlouvy, která zavedla zrušení Landstingu, zrušení statusu kolonie pro Grónsko a umožnila nástup ženského následníka na trůn. Dánsko se poučilo z nefunkčnosti neutrality a roku 1945 bylo jedním ze zakladatelů Spojených národů a v roce 1949 také Severoatlantické aliance. Od 1. ledna 1973 je Dánsko členem Evropského společenství. Od té doby jsou však Dánové váhaví a například v roce 2000 odmítli Euro. Jejich euroskepticizmus je však zřejmě dobře promyšlený, protože se jedná o jednu z nejsilnějších ekonomik světa a zároveň zemi s velmi vysokou mírou rovnosti obyvatel.