Historie Švédska

První osídlení

První obyvatelé se na území dnešního Švédska objevili přibližně před 12 tisíci lety, po skončení poslední doby ledové. V té době byl ještě sever země pod trvalým zaledněním a zbytek tvořila tundra, trvalo další tisíce let, než došlo k oteplení a trvalému zalesnění. Z období 5000 až 500 let před naším letopočtem pochází řada petroglyfů, většinou se zvířecími a sociálními motivy. První snahy o trvalejší zemědělství pochází z doby okolo 3000 let před naším letopočtem.

Údaje mezi přelomem letopočtu a 8. stoletím jsou značně neúplné. Na území Švédska zřejmě existovaly první království už několik století před naším letopočtem, z 2. století pochází zmínky o runovém písmu. Švédové také zjevně obchodovali s Římskou říší a už v prvních stoletích byli známí silným loďstvem.

Období Vikingů

Vikingské období probíhalo ve Švédsku zejména mezi 8. až 11. stoletím. Zatímco Dánové a Norové se zaměřovali na expanzi na jih a na západ, Švédové se rozpínali především na východ. Na rozdíl od svých severských sousedů však více obchodovali a o něco méně plenili. Pronikli daleko do vnitrozemí současného Ruska a putovali na jih na Krym, do Řecka a do Byzantské říše, podle některých pramenů dosáhli až Bagdádu. Vikingové založili osídlení v městech Novgorod a Kiev, ze kterých později vzešlo Rusko, Ukrajina a Bělorusko. Na počátku období Vikingů bylo Švédsko shlukem malých království, teprve v 9. století došlo na významnější sjednocování. Prvním nesporným králem Švédska byl Erik Vítězný (970-994), jeho nástupce byl Olaf Skötkonung, který byl prvním křesťanským králem.

Křesťanství

Nástup křesťanství se částečně kryje již s obdobím Vikingů, první pozůstatky křesťanských tradic jsou známy již z 8. století. Ve Švédsku působili misionáři z Irska i Svaté říše římské, ale jejich úspěchy byly až do konce 10. století vždy pouze krátkodobé. Ještě na sklonku 11. století byli někteří králové věrni pohanským tradicím a přestože byla většina Švédska křesťanská, zejména severní oblasti a území okolo Uppsaly zůstávalo dlouho pohanské. Církev také podléhala arcibiskupům z Brém a teprve ve 12. století se osamostatnila pod vedením arcibiskupa z Uppsaly. Ve 12. století také zřejmě proběhla legendární první křížová výprava na území dnešního Finska, kterou vedl arcibiskup z Uppsaly a král Erik Svatý.

Středověk a Kalmarská unie

Švédsko neexistovalo jako jednotné království ani v průběhu 12. století, sjednocení hlavních částí Svealand a Götaland se připisuje Jarlu Birgerovi, který fakticky vládl v letech 1248 – 1266. Birger je také zakladatelem Stockholmu a autorem prvních zákoníků. Již v roce 1240 také vedl druhou křížovou výpravu do Finska, které se stalo součástí Švédska až do roku 1809. Ve 12. století vznikly první základy šlechty a feudálního systému, který se potom dále rozvíjel ve 14. století. V letech 1319 až 1365 vládl Švédsku a také Norsku král Magnus, který byl synem švédského vévody a norské princezny, ale nakonec ztratil vládu nad oběma královstvími. Ve Švédsku nastoupil na trůn jeho synovec Albert, který byl později na žádost samotných Švédů odstaven a vládu převzala dánská královna Margareta I. – tak vznikla Kalmarská unie. Ve své původní podobě však trvala jen do roku 1434, kdy se odtrhlo Švédsko, a na počátku 16. století již přetrvávaly pouze zbytky spojenectví mezi Dánskem a Norskem.

Reformy

Ve Švédsku se střídala řada králů, mnoho z nich nastoupilo na trůn ve velmi nízkém věku a fakticky vládli regenti. Král Christian II. se ujal moci silou a roku 1520 nařídil masakr šlechty ve Stockholmu. Následné politické spory a odpor šlechty vynesly na trůn 6. června 1523 Gustava Vasu, který fakticky zahájil éru moderního Švédska. Krátce po jeho nástupu na trůn se Švédsko stalo protestantskou zemí a katolíci se ocitli v menšině. Dalším významným krokem bylo silné omezení obchodního a námořního monopolu Hanzy, kterou ovládali především Němci, a připravovala Švédsko o nemalé prostředky na daních a zisk z obchodu.

Vzestup a pád mocnosti

Na počátku 17. století se Švédsko postupně stalo významnou mocností pod vládou krále Gustava Adolfa. Během třicetileté války (1618 - 1648) Švédové napadli řadu států a zvládli dobýt a poničit přibližně třetinu všech hradů, obcí a měst v Německu. Jejich nájezdy se nevyhnuly ani České republice a dodnes je řada českých památek ve Švédsku. Švédsko získalo území na úkor Německa, Dánska, Ruska, Polska i dnešních pobaltských států, o část z nich ale zase přišlo.

Zbytky Kalmarské unie také ovládaly jih Švédska a tím i celý přístup do Skandinávie a Baltského moře. To se Švédsku pochopitelně nelíbilo a po dlouhodobém zvyšování poplatků nečekaně zaútočilo a roku 1644 v bitvě u Femernu rozdrtila švédská a holandská flotila dánské loďstvo. Konflikt pokračoval další dvě desetiletí a nakonec se do něj vložila i Habsburská monarchie. Nakonec vše skončilo Kodaňskou úmluvou, která stanovila hranice států téměř v současné podobě. Švédové získali svou stranu průlivu a tím skončila dánská nadvláda.

V průběhu 17. století probíhala téměř neustálá válka Švédska s pobaltskými státy a Polskem. Na počátku 18. století porazil Karel XII. Ruskou armádu v bitvě u Narvy (1700), ale místo postupu na Rusko zaútočil na Polsko a v bitvě u Kliszova (1702) rozdrtil Polsko-Saskou armádu. Následně se rozhodl pokračovat ve válce s Ruskem, to se mu ale stalo osudným a roku 1707 v bitvě u Poltavy utrpěl drtivou porážku, která znamenala konec švédské nadvlády.

Během 18. století postupně upadal vliv Švédska jako mocnosti, invaze do Norska se nezdařila a většina území mimo Skandinávii se odtrhla. Významnou ranou bylo zejména odpojení Finska v roce 1809, které se stalo suverénním územím pod nadvládou Ruska. Během napoleonských válek se Švédsko postavilo proti Francii a díky tomu nakonec v rámci dohody z Kielu získalo nadvládu nad Norskem, výměnou za některá území na severu Německa.

Populační exploze a industrializace

Během 19. století došlo k velmi významné modernizaci Švédska a také k velmi výrazné populační explozi. Došlo k výraznému zmodernizování a rozšíření zemědělství, například k pěstování brambor. K industrializaci došlo zejména v druhé polovině 19. století, v tomto období také velké množství Švédů emigrovalo do Severní Ameriky. V průběhu 19. století také došlo k založení mnoha unií, spolků a také základů některých politických stran.

Světové války

Na začátku 20. století probíhala výrazná industrializace a mnoho obyvatel se stěhovalo do měst za prací, začaly vznikat první odbory. Nicméně roku 1917 nedošlo k socialistické revoluci a Švédsko se stalo plně parlamentním státem. Během obou válek bylo Švédsko neutrální, i když mělo vliv na průběh II. světové války. Mnoho kritiků má Švédsku za zlé poskytování materiálů a strojního vybavení Německu, na druhou stranu Švédsko poskytovalo významnou materiální podporu také norskému odboji či Finsku. Švédsko také fungovalo jako azylové území pro tisíce uprchlíků (zejména židů) z pobaltských i dalších zemí.

Moderní historie

Po II. světové válce se Švédsko nepřipojilo k žádnému vojenskému uskupení, přestože mělo silné vazby k USA a západním mocnostem. Dodnes zachovává neutralitu a není ani členem NATO. Až do 90. let vládla převážně sociálně-demokratická strana, která měla silnou podporu obyvatel i odborů a firem. V 80. letech během ropné krize bylo Švédsko nuceno provést restrukturalizaci průmyslu. Výrova lodí byla značně omezena a novými nosnými obory se stal dřevozpracující, ocelářský a strojírenský průmysl, které prodělaly výraznou modernizaci. Již od 70. let však postupně narůstaly ekonomické problémy, které vyústily počátkem 90. let k těžké fiskální krizi. Došlo k výraznému útlumu vlivu státu a privatizaci řady firem. Švédové v referendu odhlasovali připojení k EU, ve které jsou členem od 1. ledna 1995.