Historie Islandu

První osídlení

O prvních objevitelích Islandu se vedou spory. Podle některých zdrojů byli prvními osadníky irští či skotští misionáři, to však zatím nebylo potvrzeno. Jedním z prvních skandinávských mořeplavců na ostrově byl Flóki Vilgerðarson, který zde strávil zimu a údajně dal Islandu jeho jméno. Prvním stálým osadníkem a zakladatelem Reykjavíku byl údajně Ingólfur Arnarson, který se zde usadil roku 874. Archeologické nálezy dokládají osídlení z tohoto období. Island byl postupně osidlován zejména Nory a jejich irskými a skotskými otroky.

První parlament

Roku 930 byl ustanoven zřejmě první parlament na světě Alþingi, který se scházel každé léto v Þingvellir. Zákony se tradovaly pouze ústně a neexistovala žádná centrální výkonná moc. Islandští osadníci byli velmi úspěšní a v období rozkvětu v 10. až 13. století zvládli osídlit i Grónsko a Kanadu. Okolo roku 1000 došlo k velkým sporům ohledně nástupu křesťanství, parlament nakonec rozhodl o konvertování celého Islandu ke křesťanství, ale příznivci severských božstev mohli nadále praktikovat svou víru. Zejména počátkem 13. století probíhal boj o moc mezi velkými klany. Desetiletí konfliktů nakonec vyzdvihly klan Sturlungů, který se stal vazalem norského krále. Roku 1262 tak definitivně skončila éra společné vlády a Island se dostal pod nadvládu Norska.

Norská a Dánská nadvláda

Norská nadvláda narůstala velmi pomalu, postupné posílení se týkalo zejména církve, která postupně zabírala majetek dříve bohatých rodů a akumulovala moc. Zároveň však došlo k postupnému ochlazování klimatu, což mělo pro Island nepříjemné následky. Pěstování zemědělských plodin se stalo velmi obtížným a dobytek potřeboval v zimě dokrmovat, došlo proto k velkému vzestupu lovu a sušení ryb. Norská nadvláda skončila roku 1380 vymřením linie norských králů a Island se stal vazalem Dánska a součástí Kalmarské unie. Dánové se však o Island příliš nestarali, proto došlo k omezení obchodních styků a osady v Grónsku byly zcela opuštěny již před rokem 1500.

Během 16. století došlo ve Skandinávii k přechodu na luteránskou víru, islandští biskupové Jón Arason a Ögmundur Pálsson však reformy odmítli a bránili katolickou víru. První byl deportován a druhý byl nakonec poražen roku 1550 a popraven. Island přešel na luteránskou víru, která zde převládá dodnes. V letech 1602 až 1786 směl Island obchodovat pouze s Dánskem. Roku 1783 došlo k výbuchu sopky Laki, který zdecimoval většinu dobytka a čtvrtinu populace. Ukončení napoleonských válek v Kielu roku 1814 rozdělilo Norsko a Dánsko, nicméně Island zůstal nadále pod dánskou nadvládou.

Samostatný Island

Během 19. století docházelo ke zhoršování klimatických podmínek a masové emigraci, zejména do Kanady. Zároveň také sílilo národní hnutí , čelním představitelem byl právník Jón Sigurðsson. Roku 1843 byl formálně obnoven parlament Alþingi a roku 1874 získal Island zpět část svých práv. Samospráva byla revidována roku 1903 a Hannes Hafstein se oficiálně stal prvním premiérem Islandu. Dne 1. prosince 1918 vyhlásil Island úplnou samostatnost a neutralitu, zůstal však v unii s Dánskem pod formální vládou dánského krále.

Druhá světová válka

Na počátku války dodržoval Island přísnou neutralitu a bránil v přístupu britským i německým vojskům. Roku 1940 však Britové provedli vylodění na Islandu a fakticky ho obsadili. Islanďané s Brity neválčili, nakonec zde zůstalo 25 tisíc britských vojáků, kteří se stali vítaným zdrojem práce pro místní. Od roku 1941 přešel Island pod správu USA a usídlilo se zde 40 tisíc amerických vojáků.

Poválečná historie

Ke konci války vypršela doba platnosti unie s Dánskem a Island konal referendum o další podobě své existence. Island se na základě výsledků stal od 17. června 1944 samostatnou republikou, prvním prezidentem se stal Sveinn Björnsson. Od 30. března 1949 se Island stal členem NATO s podmínkou, že se nebude účastnit útočných akcí. S vypuknutím války v Koreji byla obnovena ochrana ze strany USA a v letech 1951 až 2006 fungovala na Islandu vojenská základna USA v Keflavíku.

Island se zaměřil zejména na rybolov a produkci hnojiv a stavebních surovin, ekonomika však zůstávala rozkolísaná až do roku 1990. Island postupně rozšiřoval oblast výhradního rybolovu, což vyústilo ve vleklé spory s Velkou Británií. Po letech dohadů byl spor nakonec ukončen až hrozbou vypovězení základen NATO na Islandu.

Roku 1991 vstoupil Island do Evropského hospodářského prostoru, výrazně reformoval svůj daňový systém a částečně zprivatizoval některé podniky. Díky tomu se omezila inflace a došlo k významnému ekonomickému růstu a diverzifikaci příjmů. Roku 2008 však došlo ke kolapsu bankovního sektoru a Island hledal pomoc u MMF. Obyvatelé však nebyli ochotni přistoupit na podmínky záchrany a došlo k masivním protestům. Roku 2009 se ujala vlády koalice socialistů a zelených pod vládou premiérky Jóhanny Sigurðardóttir, která zvládla zemi stabilizovat. Přesto je mnoho Islanďanů se stavem věcí nespokojeno a došlo k poměrně masivní emigraci přibližně 5000 osob.