Historie Norska

První osídlení

Po skončení poslední doby ledové došlo k poměrně rychlému osídlení, počátky se datují přibližně 10000 let před naším letopočtem . Trvalo dalších několik tisíc let, než se trvalejší osídlení rozšířilo i daleko na sever. Dodnes se například vedou spory, zdali se první osadníci přesouvali po zamrzlém moři či zda se plavili. Ze mladší doby kamenné pochází první známky zemědělských aktivit. Doba bronzová se v Norsku příliš výrazně neprojevila, protože zde pro výrobu bronzu chybí suroviny a musel se draze dovážet. Naopak nastupující doba železná okolo přelomu letopočtu byla doslova rozmachem, protože nekvalitních a snadno dostupných železných rud je naopak v Norsku mnoho. Během stěhování národů na konci doby železné došlo také k výraznému přílivu Germánů, kteří výrazně zvětšili populaci a rozšířili osídlení až k polárnímu kruhu.

Období Vikingů

Vikingské období bylo v Norsku zejména mezi 8. až 11. stoletím. Až do bitvy u Hafrsfjordu roku 872, kdy Norsko sjednotil král Harald Hårfagre, sestávalo Norsko z řady drobných knížectví, která spolu neustále soupeřila o moc. I přes výraznou expanzi Vikingů směrem do Normandie, Anglie a později dále do Portugalska, Středomoří a Ruska, docházelo i k řadě vnitřních sporů a válek. Vikingské nájezdy byly zřejmě způsobeny zejména chudobou Norska a velmi malým množstvím zemědělské půdy, nájezdníci proto často osidlovali dobyté území. Vikingské osady vznikly v Normandii, Anglii, na Orknejích, Faerských ostrovech a Islandu. Později bylo osídleno i Grónsko a začátkem 11. století vznikly osady až v Newfoundlandu, kde vydržely až do 14. století.

Ani samotné Norsko však nemělo jednoduchý vývoj, po Haraldovi nastalo opět období válek až do nástupu Olafa I., který začal poměrně drastickým způsobem prosazovat křesťanství. To vedlo ke všeobecnému odporu a roku 1000 padl Olaf v námořní bitvě u Svolderu. Norsko se nakrátko dostalo pod dánskou nadvládu, ale roku 1015 se moci chopil Olaf II. Svatý. Snažil se o reformu stavů a násilné prosazování křesťanství a přestože měl za manželku švédskou princeznu, nakonec musel uprchnout před nájezdem Dánů, které podporovala místní šlechta. Pokus o návrat nevyšel a Olaf padl roku 1030 v bitvě u Siklestadu, norská šlechta se však vzápětí musela bouřit proti nadvládě Dánů. Po Olafově smrti údajně došlo k řadě zázraků, později byl svatořečen a stal se patronem země. Od roku 1035 vládl jeho syn Magnus I., který se později stal vládcem Dánska a také Anglie. Další Olafovi potomci vládli již poměrně v míru téměř další století.

Středověk a Kalmarská unie

Dvanácté století bylo poznamenáno spory o nástupnictví, které měly za následek řadu občanských válek. Koncem století dokonce došlo k rozštěpení území na království březonohých a království bargelské. Uklidnění situace nastalo až nástupem Håkona IV., který zvládl Norsko upevnit a za jeho vlády mělo největší rozlohu vůbec, ovládalo část Švédska, Island a Grónsko. Díky úzkým příbuzenským vztahům se Švédskem a Dánskem vznikaly obvykle krátkodobá spojenectví, kdy král vládl dvěma zemím současně. Nakonec od roku 1380 došlo ke společné vládě v Dánsku, Norsku a Švédsku pod vedením Margarety I. Tzv. Kalmarská unie fungovala až do roku 1523, kdy se Švédsko definitivně odtrhlo. Úzké spojenectví Norska a Dánska však trvalo až do roku 1814, často ke škodě Norska.

Nadvláda Dánska

Norsko bylo pod nadvládou dánského panovníka a od roku 1538 se díky reformám v Dánsku změnila církev na luteránskou a v Norsku se oficiálním jazykem stala dánština. Neutěšený stav trval až do přelomu 16. a 17. století, kdy se Norsko začalo vzmáhat díky exportu dřeva a kovů. Roku 1660 prohlásil král Kristian IV. Norsko opět za samostatný stát. Začátkem 18. století získalo Švédsko část dánského a norského území, ale nadvláda Dánska trvala až do napoleonských válek a skončila mírem v Kielu, kde bylo Norsko podstoupeno Švédsku.

Samostatné Norsko

Norsko se odmítlo stát podřízenou kolonií Švédska a 17. května 1814 vyhlásilo vlastní ústavu. O dalším vývoji se vedly dlouhé spory, nakonec zůstalo Norsko a Švédsko pod nadvládou jednoho panovníka, ale každá země měla vlastní parlament a legislativu. V průběhu 19. století došlo v Norsku k význačnému rozvoji rybolovu a také k rozvoji norského národního uvědomění. Nicméně zemědělská společnost již nebyla schopna držet krok s dobou a došlo k masivní emigraci obyvatel, která pokračovala až do 20. století. Dnes žije v USA okolo milionu Norů a přes pět milionů obyvatel USA a Kanady se hlásí k norským předkům. Stále také pokračovaly různé spory se Švédskem, které vyústili ve výpověď smlouvy a v Karlstadu bylo roku 1905 ustanoveno samostatné Norsko. Protože však Norové neměli vlastní panovnickou linii, stal se vládcem dánský princ Karl, který byl roku 1906 korunován v Trondheimu jako král Håkon VII. Norové také podnikli řadu státních i sociálních reforem a položili základ současné společnosti.

Světové války

Během první světové války zůstalo Norsko neutrální, pomáhalo však s dopravou materiálu spojencům. To se pochopitelně nelíbilo Německu a díky totální ponorkové válce měli následně Norové značné ztráty ve své obchodní flotile. Roku 1920 se Norsko stalo členem Společnosti národů a získalo nadvládu nad Špicberkami, roku 1933 se však muselo vzdát vlády nad Grónskem. Na začátku druhé světové války byly snahy o obranu Norska proti invazi, nicméně wehrmacht byl rychlejší a zvládl Norsko bleskově obsadit. Král Håkon VII. společně s vládou a řadou důležitých dokumentů uprchl do Anglie. V Norsku vládla loutková fašistická vláda, část Norů sice kolaborovala, tisíce lidí se však účastnili také odboje. Po kapitulaci Německa se vrátila exilová vláda, která oficiálně nikdy nekapitulovala a zachovala si statut legitimní vlády po celou dobu války.

Poválečná historie

Norsko bylo jedním ze zakládajících členů OSN a prvním tajemníkem se stal Nor Trygve Lie. Norsko bylo také zakládajícím členem Evropského hospodářského společenství, nicméně do EU se zdráhalo vstoupit a roku 1994 byl v referendu vstup definitivně zamítnut. Hlavním předmětem sporu byly a dodnes jsou otázky rybolovu, Norsko také stále navzdory zákazům loví kytovce, i když ve velmi omezené míře. V 70. letech připadla řada šelfových ložisek ropy Norsku, které se tak rázem stalo jednou z nejbohatších zemí světa. Úspěch Norů však není dán jen těžbou ropy, zasloužila se o něj také stabilní a rozumná politika, která se zde postupně rozvíjela od konce druhé světové války. Norsko je v současnosti velmi sociální stát a zároveň však nabízí velkou rovnost příležitostí.